Po propadu své strany v eurovolbách vyhlásil francouzský prezident Macron předčasné volby. Bylo to férové, ale taky jediné možné řešení, pokud nechtěl být roznesen na pomyslných kopytech žlutých vest a naštvaných Francouzů všech možných dalších „denominací“.

Prezident Emmanuel Macron se tedy rozhodl vyhlásit předčasné parlamentní volby poté, co byly oznámeny výsledky francouzských voleb do Evropského parlamentu v červnu 2024. Koalice vedená prezidentovým hnutím Obnova v nich získala 14,6 % hlasů. Byla tak výrazně poražena pravicovým Národním sdružením (RN), které obdrželo 31,5 % hlasů. Mimochodem, nebyla to první Macronova porážka v eurovolbách. Už v roce 2019 mělo jeho hnutí o necelé procento míň než Národní sdružení vedené Jordanem Bardellou. Nicméně letošní debakl už nedal jinou možnost, než jakou se Macron vydal. Což mu víceméně slouží ke cti. O výsledku těchto voleb (dvoukolových) budeme informováni 7. července.

Proč vlastně tento problém vyvstal? Macron je typickým europrogresivistou. Vybírá si mezi nebližší spolupracovníky a témata spojené s LGBT tématikou, greendealem, pozitivním vztahem k migraci atd.. To už však dávno není nosné a nepřináší to volební body. Jistě ne ve Francii, kde jsou desítky důležitějších problémů. Od sociálních (např. ony žluté vesty, policejně rozháněné a jistě nepřinášející Macronovi sympatizanty), ale zejména tu migraci. Jsou města ve Francii, zejména jižní, třeba Montpellier nebo Marseilles, kde Francouzi tvoří nejpočetnější národnostní menšinu. Která je ta většina, si jistě domyslíte sami. Kdo byl zvyklý jezdit do Paříže a procházet úpravnými parky a secesními ulicemi, vidí tam dnes chaoticky tábořící migranty, nepředstavitelný nepořádek a strach vyjít po setměni z domu. To je proces, který nevznikl ze dne na den. Na to se střádalo už léta. Dnes je to ale, jak jsem přesvědčen, jednou z hlavních příčin propadu francouzské oficiální politiky v zrcadle eurovoleb.

Co tak asi může nastat? V parlamentních volbách s maximální pravděpodobností vyhraje proud vedený Marine Le Penovou. Ostatní pak mohou buď tuto skutečnost uznat, nebo se zachovat jako mnozí jiní mnohde jinde. Třeba u nás v roce 2021, po volbách, které vyhrál Andrej Babiš, sestavit naprosto neústrojnou, ale ryze pragmatickou korytářskou koalici „všichni proti Babišovi“.  

Vznikne absurdní slepenec progesivistů, klerikálů a kdekoho dalšího (jako u nás), a kára s koryty pojede ještě chvilku dál. Ostatně naši slovenští přátelé to zažili už několikrát.  V roce 2010 vstoupila do čela slovenské vlády Iveta Radičová, a po dvou letech ji musela s ostudou rozpustit, protože jediným tmelícím koaličním prvkem bylo heslo „Všichni proti Ficovi – vítězi voleb) Něco podobného si Slováci prožili znovu, když vládu sestavoval stejným stylem pejska a kočičky, co pečou dort, Igor Matovič. A jak ta vláda dopadla? Rozpadem a předčasnými volbami. Protože měla jediný společný program: „Všichni proti Ficovi“

Arogance současných evropských politiků z tzv. liberálně-demokratických stran je nevídaná. Ignorování volebních výsledků, slepování absurdních a programově zcela nesourodých koalic a vlád proti převažujícímu zájmu voličů vede obvykle ke krachu takového projektu a ještě většímu prohloubení nedůvěry občana ve smysl volební demokracie. A je to zkratka k vládě pevné ruky. A nebude to ale už sofistikovaná ruka někoho jako je Wilders nebo Le Pen.

Bude to hnědý nácek s klackem v ruce a bojovou písní na rtech. Nabízela by se třeba „Die Fahne Hoch“… K tomu lze dodat jediné: Zatímco progresivisté označují konzervativní demokraty za fašisty, skuteční fašisté se v závětří těší, až převezmou moc.

Copak se toho všeho ti naši rádoby demokraté ani trochu nebojí? To nebude jen konec demokracie. To bude hlavně jejich konec.