Můj proslov

Vážení přátelé, dámy a pánové, dobrý večer.

Děkuji pořadatelům naší dnešní sešlosti, Akci D.O.S.T., za pozvání a možnost zde promluvit. A zejména za nastolení tématu dnešního diskusního večera, které je navýsost aktuální – a které se dotýká doslova podstaty naší národní existence.Teze, kterou pořadatelé vetkli do názvu dnešní akce, totiž není pouhou filosofickou floskulí, jakkoli má i existenciální rozměr. Ale především jde o jasnou politickou výzvu, o hozenou rukavici, kterou by měl být schopen, či spíše povinen, zdvihnout každý aktér české politické scény. Pokusím se o to dnes i já. Jak tedy vnímám dnešní postavení českého státu v globalizované politické aréně? A jak vnímám samotnou globalizaci? A jak se k dané problematice staví moje politická strana?

V souvislosti s procesem globalizace především nelze ponechat stranou výraznou proměnu podoby společnosti v posledních dekádách – a samozřejmě ani s tím bezprostředně související proměnu podoby systému mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů, oproti tomu, jak jsme jej dlouhá léta znali. Jde o proměnu fatální – s dalekosáhlými důsledky ve všech společenskopolitických směrech.

Jednou z hlavních obětí této proměny je národní stát – po dlouhé dekády základní jednotka
a záruka zachování politické svobody a demokracie. Především tím, že v důsledcích (nejen ekonomické) globalizace, ale zejména politických integračních procesů, které jsou její neoddělitelnou součástí, dochází k výraznému oslabování moci, role a praktických rozhodovacích možností národních států.

Globalizovaná ekonomika – se silnou rolí nadnárodních společností, bankovního a finančního sektoru, apod. – postupem času vytvořila novou vrstvu vlivných (mezinárodně) politických aktérů, kteří svou reálnou mocí stojí minimálně na úrovni národních států, často spíše nad ní. Jejich vliv na rozhodování národních poltických elit je nepoměrně vyšší než vliv občanů národních států. V tomto kontextu lze hovořit o narůstající) mocenské asymetrii, o zásadních změnách v rozložení moci.

Tyto jevy se mj. zhmotňují, kromě samotného utužování integračních procesů – charakteristických, často nepříliš dobrovolným a veřejné prezentovaným, předáváním kompetencí z úrovně státu na tato nadnárodní uskupení, také celosvětovým tlakem na přijímání nejrůznějších globálních obchodních dohod (TTIP, CETA, v poslední době připravované dohody EU-Japonsko, EU-Austrálie atd.).

Jejich prosazovatelé, v prvé řadě nadnárodní korporace a politici, kteří kopou v jejich dresech, nám tvrdí, že jediným zájmem je zde volný obchod a jeho rozšíření a ochrana. Proč tedy mají tyto dohody tisíce stran obsahujících nejrůznější dodatky a výjimky? Nejsou spíše dalším nástrojem pro posílení moci nadnárodních ekonomických aktérů v jejich tažení proti národním státům? A je vlastně, ve světle posledních událostí a hospodářských a finančních krizí, neregulovaný a nekontrolovaný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob jednoznačně pozitivním jevem bez jakýchkoliv negativních důsledků?

Na mnoha příkladech v Evropě z poslední doby vidíme, že zřejmě nikoli: fakticky zkrachovalé Řecko plnící pokyny (povětšinou soukromých) věřitelů, Španělsko a Itálie s masivní nezaměstnaností mladých a gigantickými dluhy veřejných rozpočtů a bank, Belgie a Francie, kde setrvalé chudnutí a ztráta životní perspektivy už i středních tříd vede k čím dál většímu počtu čím dál silnějších demonstrací – které jsou z druhé strany potlačovány čím dál větší silou. Toto jsou faktické důsledky ekonomické – a zároveň nevyhnutelně i politické – globalizace, toto jsou její reálné projevy, které statisíce Evropanů pociťují na vlastní kůži. Na rozdíl od abstraktních tezí ideologů globalizace a integrace blábolících o záruce trvalého míru, blahobytu a liberální demokracie.

A zároveň je evidentní, že národní vládní garnitury jsou dlouhodobě v pasti tzv. dvojí loajality a odpovědnosti: již ve svých rozhodnutích nejsou vedeny pouze zájmy vlastního státu a jeho občanů, ale musí (?) zohledňovat zájmy jiných, cizích, silných a vlivných aktérů, v prvé řadě právě zájmy velkých ekonomických korporací a hráčů – a pochopitelně jejich mateřských států a vlád. Moderní globalizace tedy v zásadě popírá a neguje základní principy demokracie, především v podobě výsledků svobodných voleb – přičemž i tento základní demokratický pilíř nejrůznějšími nástroji hrubě ovlivňuje.

Přátelé, je třeba si totiž uvědomit, že zmíněný přenos (dříve národních) rozhodovacích kompetencí na vyšší úroveň je tedy generován nejen přirozeným politickým a volebním vývojem nebo mezinárodními politickými dohodami a interakcemi. Nikoli, toto je přímým a přirozeným důsledkem (původně jen ekonomických) globalizačních a tzv. liberalizačních procesů. Jde o spojité nádoby, jedno by nemohlo existovat bez druhého.

Na jejichž konci je stále silnější a mocnější EU – a políčko-ekonomického područí ČR (a v podstatě i většiny všech ostatních členských států) a její pozice blízká statusu kolonie. A to nejen v politickém smyslu, což má přímou souvislost s členstvím v „ever closer Union“, ale (což je klíčové) i v ekonomickém smyslu, což má hlubší příčiny a důvody, které pramení právě v ekonomické globalizaci – jejímž důsledkem
(a můžeme se přít o to, zda nezamýšleným) je mimo jiné razantní oslabení demokratických mechanismů na státní úrovni resp. ztráta schopnosti státních institucí řídit a řešit vlastní záležitosti, o čemž ještě budu hovořit.

Popsané procesy tedy oslabuji roli jednotlivých států takříkajíc ze své podstaty. A produkují demokraticky deficit, který v západní Evropě nemá, s výjimkou 2. světové války, v posledním století obdobu. Část politických a mediálních elit – na různých úrovních – vede dlouhodobý a intenzivní boj proti národním státům takříkajíc „na všech frontách“. Národní cítění, vlastenectví a jakékoli projevy obhajující význam státu jsou ostrakizovány a dehonestovány – a jejich nositelé jsou programové prezentováni jako občané, druhého, nižšího, řadu. Naopak, podporovány jsou, nikoli náhodně, takové politické ideologie, politické strany, neziskové organizace a další aktéři veřejného života – jenž dlouhodobě razí protinárodní a prointegrační, multikulturní, proimigrační a podobné koncepty a agendy.

Mimochodem – často se v poslední době hovoří právě o úloze a roli politických neziskových organizací (a nátlakové entity, pro kterou se vžilo neodpovídající označení „občanská společnost“) – obecně, ale i konkrétně, třeba právě v oblasti podpory těsnější evropské integrace, proimigrační politiky EU apod. Zde si musíme říci, že obrovský prostor, který je těmto oporám globalizačních a integračních procesů napříč Evropou dáván ve veřejné a mediální sféře – a vliv na poltické rozhodování, který tím následně získávají, není nějakou nevyhnutelně osudovou záležitostí nebo projevem jejich spontánní geniality.

Tento vliv by nikdy nezískali bez masivního financování z veřejných rozpočtů (a tedy i z daní nás všech), bez širokého politického krytí a bez široké politické podpory – tyto organizace jsou – personálně i svojí agendou – těsně propojeny s mnohými politickými stranami, především s Piráty, ČSSD, TOP 09, STAN, KDU-ČSL – ale ani ANO 2011 nebo ODS zde nejsou zcela neutrální. Tyto strany na parlamentní
a vládní půdě hlídají a prosazují zájmy těchto politických NGO s nebývalým odhodláním – naposledy to bylo dobře vidět u návrhu na snížení jejich financování, kdy se spustil nevídaný ryk a tlak, který poměrně rychle donutil premiéra ministryni financí od tohoto bohulibého záměru ustoupit. O motivech a prostředcích nátlaku můžeme pouze spekulovat.

Proto má takový prostor, a takřka neomezené zdroje, proevropská propaganda na nejrůznějších úrovních – zejména tam, kde to může mít v delším časovém horizontu politické a volební dopady, tzn. např. ve školství na všech jeho stupních včetně těch nejnižších. To samé platí o tzv. dotačním průmyslu EU, který se mimochodem stále více centralizuje a záměrně vytváří plošinou závislost v mnoha hospodářských, ale i dalších, segmentech. Je prakticky vytvářeno povědomí, že bez EU a jejich spásonosných dotací bychom byli rozvojovou zemí bez perspektivy. Jako by letopočet začal rokem 2004. Proto je za extremismus dneška označován v podstatě jen a pouze euroskepticismus a myšlenky přímé demokracie (které byly donedávna, často týmiž protagonisty, adorovány) – mluvit například o vystoupení z EU je moderní obdobou hereze.

Samostatný stát je definován zejména tím, že disponuje suverenitou rozhodování – a to bez přímých vnějších zásahů – v oblasti svých tří hlavních pilířů, které jej tvoří po formální i faktické politické stránce: V exekutivě, legislativě a justici – ani jedno už pro současnou Českou republiku neplatí. Členství v EU nás postupně zbavilo suverenity ve všech těchto mocenských oblastech, a to zejména vstupem Lisabonské smlouvy v účinnost. Byť už samotným vstupem ČR do EU byla tato suverenita oslabená dost dramaticky.

Odevzdáním podstatné části naší suverenity do rukou orgánů EU jsme se „dobrovolně“ zbavili možnosti rozhodovat v mnoha zásadních politických otázkách na národní úrovni. O některých záležitostech (např. vnější obchodní a de facto i zemědělská politika) již za nás jednají a rozhodují pouze unijní orgány. Jinde sice máme možnost na unijních fórech vyjádřit svůj postoj, ovšem lisabonský systém dvojí kvalifikované většiny při přijímání rozhodnutí na úrovni Rady EU nás de facto nadobro odsoudil do role statistů.

Přijetí jednotné evropské měny, by pak už znamenalo úplně vzdání se zbytku suverenity a faktické politicko-ekonomické vazalství. Bohužel, první krok na této cestě učinila nedávno česká Poslanecká sněmovna, když hlasy STAN, TOP 09, KDU-ČSL,ČSSD, Pirátů, ale zejména hlasy poslanců ANO 2011 (bez kterých by smlouva neprošla) přijala tzv. Fiskální kompakt (Smlouva o stabilitě koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii). SPD samozřejmě aktivně vystupovala i hlasovala proti.

Tuto mozaiku pak doplňují další smlouvy mezinárodního či mezivládního typu, například aktuálně projednávané Globální migrační pakty a Istanbulská úmluva, které už mají nejen evropské, ale celosvětové ambice a útočí na neekonomické oblasti, na sféru základních civilizačních a kulturních hodnot, na rodinu, na svobodu myšlení a vyznání. Nedílnou součástí této smluvní architektury jsou propracované drakonické sankční mechanismy. Po politice cukru z minulého desetiletí nyní zjevně nastupuje politika biče.

Otázka dnešního večera zní: Jak z tohoto područí ven? Můžeme široce hovořit o nejrůznějších formách bojů – všude ve veřejném prostoru, na nejrůznějších přednáškových a vzdělávacích fórech, o mediálních a podobných, jednoznačně chvályhodných, aktivitách. Ovšem základní bojovou frontou je – a bude – politická půda. Je nutné svádět tvrdé soubojeo každou ztrátu rozhodovací suverenity, o každý unijní předpis, o každou mezinárodní smlouvu. Jak jsme viděli nedávno na příkladu Globálního migračního paktu, má to smysl.

A dalším příkladem je britské referendum z jara 2016, jakkoli se „spojené bruselské síly“ snaží jeho význam a výsledek relativizovat a zvrátit a Británii se za jejich svobodné rozhodnutí mstít a v rámci exemplárního odstrašujícího případu je i potrestat – a to pouze proto, že umožnila, v souladu s platným právem, svým občanům vyjádřit se k zásadní otázce národního zájmu, a proto, že jejich rozhodnutí nese jasné poselství: Plnohodnotná demokracie je možná pouze v rámci národního státu. I tímto byl dán jasný vzkaz, že změna je možná. Ale je třeba ji odpracovat – a krátkodobě může i bolet.

A tedy – nahlédneme-li probíranou problematiku realistickým politickým a ústavním pohledem – je třeba říci, že členství České republiky v nezměněné Evropské unii je neslučitelné s našimi národními zájmy.

SPD považuje za nutnou rychlou a razantní reformu evropských smluv a institucí, a to nejpozději v relativně krátkém období po nadcházejících evropských volbách. Minimálním cílem musí být návrat nejen před Lisabonskou, ale i Maastrichtskou smlouvu (která ostatně dala Evropské unii vzniknout), ukončení všech forem politické integrace a návrat ekonomické spolupráci na půdorysu někdejších evropských společenství, v rozměrech, řekněme, zóny volného obchodu.

Pokud seznáme, že k takovému řešení není na evropské scéně vůle a ochota, dříve či později nevyhnutelným krokem Czexit, podmínkou sine qua non. Čím dříve, tím lépe…

zdroj