Marrakéšská politická deklarace

Konference v Marakeši se zúčastnilo 56 ministrů z 57 zemí Afriky, Evropy a stř.Východu. Nejedná se tedy o žádnou schůzku, končící bezvýznamnou deklarací, ale o velmi zásadní dokument.

O co tedy vlastně v této deklaraci jde?

Deklarace je politický, nikoli striktně právní, dokument, který sice nestanoví pevné termíny a závazky,  ale který v rámci tzv. Rabatského procesu stanoví a určuje zásadní strategické politické  priority směřování v otázkách evropsko (EU) – africké spolupráce a to primárně v oblasti migrace, jejího řízení a organizace.

Dokument vychází ze základního Sdělení EU z roku 2011 k této agendě – tzv. Globální přístup k migraci a mobilitě – který je základním politickým rámcem a východiskem pro všechna další návazná PRO migrační opatření EU – včetně kvót, relokačních mechanismů, sjednocování azylových pravidel a systémů na evropské úrovni apod. Podpisem Marakešské dohody se tedy signatáři přihlašují k původnímu dokumentu, vzniklému před vznikem migrační vlny a před možností se poučit z chyb. Přihlašují se k němu, jako kdyby se během minulých 3 let vůbec nic nedělo a nestalo.

Současně se dokument zabývá výzvou k propagaci „pozitivních dopadů migrace“ Afričanů do Evropy pro rozvoj a bojem proti xenofobii, rasismu a islamofobii. Jde tedy o jasné politické ovlivňování evropského obyvatelstva, aby se s vnucenou migrací smířilo.

Na regionální úrovni spočívá tato strategie v dialogu a politických diskusích se zeměmi podél západní migrační trasy (právě tento rabatský proces) a východní migrační trasy (tzv. chartúmský proces). Tyto dialogy mají oporu v konkrétních akčních plánech a finančních zdrojích, na prováděcí úrovni jsou již velmi konkrétní, souhlasy vrcholných politiků na strategickém dokumentu jsou pro úřednický aparát v evropských institucích jasným signálem…

Můžeme říci, že jde o jeden z nejdůležitějších dokumentů o migraci v 21.století. Proč? Protože zaslepeně odmítá akceptovat zkušenosti migrační krize a všech chyb z posledních 3 let. Namísto aby zpřísnil postihy za nelegální migraci, tak hledá způsoby, jak usnadnit a zjednodušit (a tím i značně omezit) pohraniční kontroly a vydávání víz migrantům. Důležitost deklarace plyne i z jeho návaznosti na předchozí smlouvy, dokumenty a direktivy, se kterými tematicky souvisí. Potvrzuje totiž okolnosti a směřování signatářů v otázce migrace i tím, co v Marakešské smlouvě není přímo zmíněno, protože je to napsáno (a podepsáno) v předchozích dokumentech!

Marakešská smlouva je tedy nebezpečná právě tím, co v ní není, ale potvrzuje to! Můžeme navíc předpokládat, že vyprovokovaný brain-drain legální migrací, nejenom že vyprovokuje další vlnu nelegální migrace nekvalifikované síly, ale výrazně oslabí již tak vratké hospodářství a rozvojový potenciál zdrojových zemí..

Jedná se tedy o důležitý až zásadní dokument z řetězu dílčích dokumentů podpory migrace a mobility, bez kterého by další nástavba řady už technických smluv a dílčích smluv a direktiv nebyly možné. Jde o faktický zastřešující politický rámec pro formulování vnější migrační a azylové politiky EU.

Signatářské země se tedy svým souhlasem jednoznačně přihlašují k cílům výše uvedených dokumentů (které jsou základem další postupné unifikace azylových procedur a  systémů národních států a předávání kompetencí v této oblasti na nadnárodní úroveň).

Svým podpisem se tedy naše vláda a země aktivně hlásí k naplňování vytčených migračních cílů, které jsou ve své většině, kromě pasáží o nelegální migraci, v rozporu s národními zájmy ČR. – anebo jde o pokrytectví, oportunismus, snahu zalíbit se evropským partnerům – s úmyslem nějak se třeba v budoucnu ze svých podpisů vyvléci (tomu nasvědčuje i utajování a neinformování předem výborů parlamentu o chystaném podpisu)  – jedno je horší než druhé – a navíc si můžeme být jisti, že jednou nám tyto podpisy někdo důrazně připomene… a mohou to být naše děti nebo vnuci!

Jsou tedy členové vlády nepoučitelní? Jsme my nepoučitelní? Jak toto chcete zdůvodnit svým voličům? Jak to zdůvodníte svým dětem?