Nepochybujte. Starý světový pořádek je minulostí, říká Kobza

Světový pořádek podle progresivistů a neomarxistů je minulostí. Alespoň ze strany USA, domnívá se Jiří Kobza ze zahraničního výboru Poslanecké sněmovny. Setkání amerických diplomatů s ruskými v Rijádu potom podle něj ukázalo, kdo má zájem o řešení ukrajinské krize.

V minulém týdnu se konala schůzka ruských a amerických představitelů v Rijádu, která měla řešit mimo jiné světových problémů i ukrajinskou válku. Ukrajina pozvána nebyla, stejně jako nikdo z Evropy. Sledujeme „nové pořádky“ ve světové diplomacii?

To bezpochyby. Pečlivě připravená Trumpova administrativa ve svém frontálním nástupu nenechává nikoho na pochybách, že světový pořádek podle progresivistů a neomarxistů je (alespoň pro USA) minulostí. 

Chápu, že do Rijádu nebyly pozvány státy, pro které je slovo mír invektivou a které ve fanatické rusofobii podporují to nesmyslné zabíjení bez ohledu na to, kolik krve proteče na obou stranách. Jen bych rád připomenul, že ta krev je stejně červená na obou stranách fronty…

Tím, že hlavní jednání se vedou po ose USA – Rusko, se současně potvrzuje i to, že v podstatě šlo o proxy válku (bidenovských) USA proti Rusku, vedenou prostřednictvím ukrajinského režimu a podporujících evropských satrapií.

Pokud jde o Ukrajinu, USA tlačí Kyjev k podpisu dohody, kterou by jejich válečná podpora byla kompenzována koncesemi na těžbu surovin. Někteří jsou z toho zděšeni, že je to vůči statečným ukrajinským obráncům nemravné. Jak se na to díváte vy?

Ukrajina je zkorumpovaný stát, kde vládnou oligarchové a ze zahraničí placené nevládky. Jak přiznala Victoria Nulandová, majdanský převrat stál USA pět mld. dolarů a Merkelová přiznala, že minské dohody měly jenom získat čas na vyzbrojení a vycvičení Ukrajiny proti Rusku.

To, že prezident Trump chce náhradu za americké dodávky a vyúčtování financování Ukrajiny, mi přijde naprosto očekávatelné, spíše mne překvapuje reakce ukrajinského vedení, které se k tomu nezná. Otázkou samozřejmě je, jestli ukrajinské vedení již tyto zdroje nerozprodalo někomu jinému, a zda tedy vůbec má co USA nabídnout. Zde se hovoří o těsných vazbách Ukrajiny a britských vlád. A o řádění oligarchů nejrůznějších národností včetně hlubokých kapes některých představitelů kyjevského režimu.

Trump určitě také reaguje na to, v jakém stavu našel státní finance po Bidenovi. Myslím, že asi nebyl daleko od srdeční příhody… Penězovody, které léta tekly z kapes nic netušících poctivě pracujících Američanů na konta nejrůznějších grázlů, podvratných neziskovek a teroristů všude po světě, byly mohutné a nemohly nemít vliv na tragický stav amerického zadlužení a celkovou ekonomickou a finanční situaci USA.

Čeští vládní politici už roky říkají, že „podpora Ukrajiny se nám vyplácí a do budoucna vyplatí“. Jak se díváte na věrohodnost těchto výroků ve světle toho, za jakých podmínek se ukrajinský konflikt chýlí ke konci?

Mám bohužel i zkušenosti civilisty z válečné oblasti, a tak vím, že nejdůležitější je zastavit zabíjení. To se totiž vyplatí především těm, kdo díky zastavení bojových operací zůstanou naživu a nezmrzačení. Podpora Ukrajiny se naší zemi podle mne rozhodně nevyplácí, ať již s ohledem na skutečný počet Ukrajinců na našem území, jakým způsobem zatěžují náš sociální, zdravotní a školský systém, až po dodávky vojenského materiálu.

Co se týče toho, jak se nám vyplatila podpora Ukrajiny, je dobré se podívat například na ceny energií likvidující životní úroveň českých občanů a konkurenceschopnost českých firem v oblasti průmyslu i zemědělství. To je skutečná daň za podporu Ukrajiny a za protiruské sankce a za to, že naše vláda ve všem slepě následovala EU, aniž se zeptala českých občanů na jejich názor.

Evropa reagovala na schůzku v Rijádu tím, že Emmanuel Macron svolal poradu do Paříže, jejímž výsledkem je další prohlášení o posilování Evropy, podporu Ukrajiny a snad i nějaké vojenské sbory na Dněpr. I když Evropa začala mluvit o tom, že stále má svou sílu, jsou právě toto oblasti, kam má smysl ji napínat?

Schůzka v Paříži byla výběrová, pozvány byly státy, které nejvíce podporují pokračování války, které mají největší imigrantské menšiny s volebním právem, a mohl bych sáhnout i do minulosti na státy, které během druhé světové války měly problémy s nacismem.

Pokud bylo cílem této schůzky prodloužení konfliktu na Ukrajině, pokračování zbrojních zakázek a především to, jak se postavit k nastupující americké administrativě, pak tomu výběru „ochotných“ rozumím. Posílat evropské síly na Dněpr, nota bene síly členských států NATO, považuji za stávající situace za šílenství. Jiná věc by byla vyslání oboustranně odsouhlasených tzv. mírových sborů OSN na linii dotyku po uzavření příměří. Evropská „síla“ ve srovnání s tou ruskou je pro mne „přáním otcem myšlenky“.

Navíc ve všech těchto státech včetně ČR by musely vyslání vojáků na Ukrajinu schválit národní parlamenty, což by v některých případech mohlo hrozit blamáží. Nikdo navíc žádné „evropské síly“ nikam nezve, ve finále by muselo jít o misi posvěcenou Radou bezpečnosti OSN. Nemluvě o tom, kolik by takové dobrodružství stálo peněz. V českém případě a asi i ve všech ostatních by to bylo opět na dluh.

Premiér Fiala se první schůzky neúčastnil, druhé přes Skype. Co to podle vás ukazuje o jeho významu v ukrajinské agendě, ve které jej některá česká média prezentují jako globálního lídra?

Že nejenom jeho, ale celou naší servilní a progresivistickou vládu nikdo ve světě nebere vážně. Ani ti, kterým nejvíce servilně slouží a kterým tak lacino prodává české národní zájmy.

Co by tedy podle vás měla dnes dělat Evropa ve světě silných hráčů a dozrávajícího střetu USA, Číny, Ruska a dalších velmocí?

Podle mne se co nejrychleji adaptovat na změnu celosvětové politické situace, soustředit se na nápravu šíleností Green Dealu, odstoupit od pařížské klimatické dohody, zrušit obchodování s emisními povolenkami a především se soustředit na zamezení spekulacím s elektřinou na lipské burze (tedy zrušit stávající jednotný evropský energetický trh).

To umožní budovat vlastní (národní) obranný průmysl. Rovněž je zapotřebí konečně přiznat, jak migrace a migrační pakt ohrožují vnitřní bezpečnost členských států EU, a tím snižují i jejich vlastní obranyschopnost.

Petr Fiala hovořil o potřebě nové strategie, kterou nazval „peníze a zbraně na stůl“. Když si nalijeme čistého vína, co může na stůl globální politiky položit Česko?

No přece Petra Fialu a jeho vládu!

V současné situaci tam může naše vláda ovšem položit pouze záruky našich dětí a vnuků za dluhy, co nadělala a ještě asi nadělá, než zmizí v propadlišti dějin a opovržení. Nemáme nic pokládat na globální stůl, máme a musíme se začít konečně starat o naši vlastní zemi a o naše občany.

V témže týdnu, kdy se mluví o budoucnosti, Evropská unie potvrdila svůj závazek nadále usilovat o dekarbonizaci a investovat ještě více do „zelené ekonomiky“. Překvapilo vás to, nebo jste očekával přece jen nějakou reflexi reality?

Dosud stále platí, že kdo zpochybní mainstreamový názor, stává se terčem šikany a sociálního tlaku. Po pražské vědecké konferenci, která jednoznačně vyvrátila nepravdivé teze, na kterých stojí celá ideologie Green Dealu, byla pozoruhodná úporná snaha hlavních veřejnoprávních médií o ignorování jejích závěrů. Ono se asi těm šéfredaktorům (ať již jakkoliv netuší, o čem ta konference byla) těžko přiznává, že tolik let občanům bezostyšně (a o to poslušněji) lhali a že pomáhali propadu jejich životní úrovně. Což je samozřejmě neomlouvá, jen to ukazuje jejich zbabělost. Přiznat, že „zelená ekonomika“ pošle naši evropskou civilizaci do pekel, v dnešní době stále chce kus odvahy. Ale otázkou je, jak dlouho chtějí sloužit zahraničním zájmům na zničení naší dopravy, průmyslu a energergetiky, než budou povoláni k zodpovědnosti za spolupachatelství na zničení životní úrovně našich lidí?

O víkendu se konaly volby v Německu, klíčovém státě EU. Očekáváte, že tyto volby budou nějakým katalyzátorem změny na evropské úrovni?

To si netroufám odhadnout. Pověsti, které jdou s novým (budoucím) kancléřem Merzem, nedávají moc nadějí. Jeho pověstná rusofobie, nabídka dodávat bez omezení rakety Taurus Ukrajině (aby je použila na cíle hluboko na území Ruska) i nastávající spolupráce s SPD nedávají moc nadějí na nějakou pragmatickou změnu. 

Otázkou je, jak se dokáže dohodnout s prezidentem Trumpem v klíčových otázkách bezpečnosti a ekonomiky. Výsledek německých voleb tedy spíše urychlí rozpory mezi hlavními evropskými (tedy EU) hráči – Německo, Francie, Polsko, Španělsko, Maďarsko. Takže mohlo by jít, v tom lepším případě, o katalyzátor zahájení procesu rozpadu EU.

Dvacet procent voličů u sousedů volilo „antisystémovou“ AfD, ale vypadá to na pokračování merkelovské koalice CDU/CSU a SPD, která kdysi mívala ústavní většinu, teď jí zbyla většina pár hlasů, a ještě se do poslední chvíle třásla, zda kartami nezamíchá postup Aliance Sahry Wagenknechtové. Nezačíná být v Německu zásadní rozpor mezi vůlí voličů a představami politiků?

Ten rozpor je ve většině evropských států, kde končí vláda progresivistů a neomarxistů. V Německu je pozoruhodné, jakým způsobem je vybičována sociální nenávist proti sympatizantům AfD, která podle mne měla podíl na volebním výsledku AfD. Ten rozpor je nejlépe vidět mezi bývalým západním a východním Německem. Připadá mi, že východ nezasažený „welfare state“ zůstal mnohem více realistický. Útok na kanceláře CDU/CSU, když napoprvé prohlasovali migrační omezení spolu s AfD (v opakovaném hlasování už opatření neprošla, protože část CDU hlasovala proti vlastnímu návrhu), ukazuje nervozitu režimu i nadnárodních korporací a NGO, které jej řídí.

V Německu existuje zásadní rozpor v tom, že nejde de facto o jeden jednotný stát s obdobnými politickými a společenskými preferencemi, ale v podstatě o čtyři až šest států, což navíc platilo do z hlediska dějin lidstva nedávného německého sjednocení.

Máme tu východní spolkové země, bývalou NDR, kde dominuje AfD se 40 %, plus Levice a Sahra Wagenknechtová (dohromady tyto tři strany mají přes 60 %).

Potom specfický Berlín, voličsky stále rozdělený na východní a západní, kde na východě dominuje postkomunistická Levice a na západě strany kartelu CDU/SPD/Zelení.

Pak je tu Svobodný stát Bavorsko s naprosto dominantní konzervativní tradiční CSU, konzervativními venkovskými Svobodnými voliči a silnou AfD.

V severozápadním pásu Německa jsou vyrovnané síly zliberalizované CDU a SPD, ve městech často dominují ještě Zelení.

A ve spolkových přístavních zemích Brémy a Hamburk vítězí levice, SPD a velmi silná je zde Die Linke. Naopak AfD je tu nejslabší (kolem 10 %), jinak by se celostátně pomalu dotahovala na křesťanské demokraty.

Je otázkou, jak dlouho může takto vnitřně politicky rozdělená země vydržet pohromadě…